20 měsíců
2. 1. 2008
Poslední měsíc byl plný silných zážitků, bohužel nejen těch příjemných.
O víkendu v polovině prosince jsem začala mít vysoké horečky, které
trvaly několik dní. V neděli večer už nepomohl čípek ani zábal a moje
teplota se blížila k 41°C. Pohotovost na Bulovce měla jen do 23hodin, a
tak jsme jeli na Prosek, odkud nás paní doktorka poslala na ambulanci
do nemocnice Bulovka, a tam si mě nechali. Že prý mi ještě v noci
udělají několik vyšetření a ráno budou moudřejší. Podle paní doktorky,
která nás přijímala, by se mohlo jednat o virózu nebo šestou dětskou
nemoc a nebo taky o zánět ledvin. Později se ukázalo, že to byla
nejspíš kombinace všech tří nemocí dohromady. Dostávala jsem skoro
pořád infuze, protože jsem úplně odmítala pít, a antibiotika do žíly.
Ke konci tydne už jsme v nemocnici zůstávaly nejspíš jenom proto, že
jsem vůbec nepila a musela jsem dostávat infuze. V pátek mě mamka
začala trochu vydírat, místo toho, aby byla ráda, že jsem začala aspoň
něco jíst, mi mezi každým soustem mé oblíbené hořické trubičky (kterou
mi normálně nedávají vůbec) nutila vypít aspoň trošku vody. Kvůli šesté
nemoci jsem měla v krku nějaké boláčky nebo co, tak jsem nemohla nic
kyselého, aby mě to nepálilo. Nakonec jsem se přece jen trochu rozpila,
a tak nás v sobotu těsně před Vánocemi pustili domů. Ještě že mamka
mohla být v nemocnici celou dobu se mnou. A pravdepodobně se ji tam
líbilo mnohem min nez mne. Jak mi zacalo byt lip (což bylo hned třetí
den), mohla jsem chodit do herny a tam si hrát s kteroukoli z mnoha
krásných hraček. Pokud jsem teda nemusela být hodiny připojená ke
kapačce a ležet v postýlce nebo rozbalená ležet třeba i tři hodiny na
zádech a čekat až budu moct čůrat do zkumavky. To se nelíbílo teda ani
mně.
Těsně před naším pobytem v nemocnici jsme s mamkou ještě stihli zařídit vše potřebné k předání bytu, konečně už nemáme dvě domácnosti, jsme úplně přestěhovaní do Bohnic a užíváme si klidu. Vánoce jsme strávili v Jablonci, Štědrý den jsme slavili zatím třikrát, ale ještě nás doufám několik menších oslav čeká, museli jsme je kvůli mé nemoci přeložit na později. První dva Štědré dny jsme měli hned za sebou, v neděli 23.12. a hned druhý den v pondělí. A to se vším, co k tomu patří. V něděli i se strejdou Martinem a tetou Martinou, kteří potřebovali v pondělí odjet zpátky do Prahy, a v pondělí se všemi ostatními. Z Jablonce jsme se do Prahy vrátili ve středu, ve čtvrtek jsme slavili třetí Štědrý den s babičkou a dědečkem v Bohnicích. Dostala jsem tolik krásných dárků, že je rodičům někdy až líto dávat mě spát, protože si s novými hračkami nestíhám pořádně pohrát. Dostala jsem velkou krabici lega, sedačku na kolo, spoustu knížek, batůžek, kuželky, plyšovou lišku s liščím miminkem, dřevěné i umělohmotné kostky, dřevěné domino, zubní kartáček co blikáním odměřuje správnou dobu na čištění zoubků a krásně teplá pyžámka. Ta teď vzhledem k zánětu ledvin obzvlášť potřebuji, nesmím nikde prochladnout a pokud možno mě rodiče mají uhlídat před bacily. Proto taky teď moc nechodíme mezi lidi, ven mě bere hlavně táta na ty svoje poklady.
Za poslední měsíc jsem se zase trochu zdokonalila v mluvení, mezi moje nová slůvka patří především TOTO (to používám často k tomu, abych mamince ukázala, že chci právě její mlíčko, nebo abych rodičům sdělila, s čím přesně si právě teď chci hrát), JO, NÓ, TÁTO, MÁMO a taky umím kousek jedné básničky: MÁMO, TÁTO, v komoře je (to musí říct mamka nebo taťka) MYŠ (to zatím v mém podání zní spíš jako Š). Slova jako BÁ (bác), OP (hop), BE (ble), MÁMA, TÁTA, DĚDA (někdy spíš DĚDĚ), BÁBA, ŇAMŇAM, HAM, AUTO, CO TO JE, KDE JE, TADY JE (často ráda zkracuji na TA) a různé zvuky zvířat používám mnohem častěji než dřív. BÁ vykřiknu vždycky, když někomu něco spadne, OP když vidím míček a BE je všechno špinavé (moje použitá plínka především), Když po mně někdo chce, abych řekla Anežka, říkám JÁ (je to jednodušší). Taky už umím sama jíst lžičkou, večerní kašičku nebo třeba jogurtek už jím úplně sama. Ježíšek mi přinesl krásný talířek se Lvím králem a do něho mi teď rodiče dávají skoro všechno (postupně, ne všechno dohromady samozřejmě). Když jsem se vrátila z nemocnice, moc jsem toho nejedla. Naučila jsem se hlavně na sladké (to hlavně u babičky v Jablonci), rodiče mi do všeho možného sladkého míchali antibiotický sirup a pak takový prášek proti průjmu. Teď už to všechno jím ochotně i bez sladkého, už jsem několik dní neměla ani kousek cukroví nebo sušenku. Zase jsem začala mít ráda bílý jogurt, chleba s Almette nebo plátkovým sýrem, čerstvou zeleninu s Almette, rýžovou kašičku, polévky a masozeleninové směsi. Pití mi pořád dělá trochu potíže, bez šťávičky nevypiju skoro nic. Ale musím teď hodně pít, tak rodičům nic jiného nezbývá než mi to aspoň trochu osladit. Sladkého mi moc nedopřejí, tak aspoň ta sladká pití jsem si vybojovala .
Hraju si teď moc ráda s legem (hlavně mě baví vysypat kostičky z té velké umělohmotné krabice a líbí se mi, jak se pak všechno válí všude po obýváku, taky ráda stavím na sebe všechny malé kostičky a tak mi vznikne vysokánský komín), dřevěnými kostkami, ráda si čtu knížky (sama nebo s rodiči, nejradši mám Červenou Karkulku, ale asi to brzy změním, protože mamka ji už zná nazpaměť, takže u toho může dělat i různé věci a nedívat se přitom do knížky, a to mi moc nevyhovuje). Mám taky několik knížek s puzzle dílky, a ty se už snažím dávat, kam patří. Taky ráda kreslím, nejradši propiskou a rozhodně ne na čistý papír. Baví mě vyndávat oblečení z batůžku, navlékat si čepičku nebo čelenku nebo něco vysypávat ze sáčků a pak to tam zase rovnat zpátky. Kelímky už umím rychle postavit na sebe do věže, někdy mi přitom věž spadne, hlavně když ji stavím třeba na křesle nebo gauči, a to se pak pořádně vztekám. Pořád ráda ovládám věž knoflíky na ní, ale to mi rodiče už moc nedovolují, protože věž v poslední době trochu blbne. Na televizi jsem si taky už dlouho pořádně nesáhla. Zato jsem se naučila trochu složit moji skládací jídelní židličku. A když mamce zvoní telefon, hned volám TÁTA, aby věděla, kdo to je (jen je mi někdy divné, že jí telefon zvoní, i když je táta s námi doma. Ale nikdy nevíte..)
Spát chodím přes den většinou jednou, jen když ráno vstanu brzy (tj kolem sedmé), usínám dopoledne i odpoledne. Normálně vstávám po osmé (mamka mě teď musí nejpozději v půl deváté budit, aby mi dala antibiotikum), přes den spím tak od jedné do tří, někdy ale třeba i přes 3 hodiny. Večer usínám kolem deváté (dřív to moc nejde, v osm beru antibiotika a pak ještě prášek proti průjmu, a na ten musíme čekat aspoň půl hoďky po antibiotikách). V noci spím většinou bez přerušení, někdy si vyžádám ještě mlíčko od maminky. Můj denní jídelníček se od toho z minulého měsíce moc nezměnil (tedy až na ten týden, co jsme byly v nemocnici, to jsem toho moc nejedla, ale aby taky jo, když tam vařili úplně jinak než mamka a hlavně to moc nebylo pro tak malé děti jako já. Když už jsem něco snědla, tak to byla spíš mamčina porce, dostávaly jsme totiž každá něco jiného). Jen jsme zaměnili pořádí kašička - koupání. Asi si domyslíte proč, zvlášť když už víte, že se krmím sama.
Pořád ještě nemáme připojení k internetu, takže můžu psát a posílat svoje fotky jen když je doma táta a připojuje se přes telefon nebo co (tomu já teda moc nerozumím). Proto od nás teď nemáte moc zpráv.
Mějte se moc hezky a doufám, že se v tomto novém roce brzy uvidíme.
Vaše Anežka
Těsně před naším pobytem v nemocnici jsme s mamkou ještě stihli zařídit vše potřebné k předání bytu, konečně už nemáme dvě domácnosti, jsme úplně přestěhovaní do Bohnic a užíváme si klidu. Vánoce jsme strávili v Jablonci, Štědrý den jsme slavili zatím třikrát, ale ještě nás doufám několik menších oslav čeká, museli jsme je kvůli mé nemoci přeložit na později. První dva Štědré dny jsme měli hned za sebou, v neděli 23.12. a hned druhý den v pondělí. A to se vším, co k tomu patří. V něděli i se strejdou Martinem a tetou Martinou, kteří potřebovali v pondělí odjet zpátky do Prahy, a v pondělí se všemi ostatními. Z Jablonce jsme se do Prahy vrátili ve středu, ve čtvrtek jsme slavili třetí Štědrý den s babičkou a dědečkem v Bohnicích. Dostala jsem tolik krásných dárků, že je rodičům někdy až líto dávat mě spát, protože si s novými hračkami nestíhám pořádně pohrát. Dostala jsem velkou krabici lega, sedačku na kolo, spoustu knížek, batůžek, kuželky, plyšovou lišku s liščím miminkem, dřevěné i umělohmotné kostky, dřevěné domino, zubní kartáček co blikáním odměřuje správnou dobu na čištění zoubků a krásně teplá pyžámka. Ta teď vzhledem k zánětu ledvin obzvlášť potřebuji, nesmím nikde prochladnout a pokud možno mě rodiče mají uhlídat před bacily. Proto taky teď moc nechodíme mezi lidi, ven mě bere hlavně táta na ty svoje poklady.
Za poslední měsíc jsem se zase trochu zdokonalila v mluvení, mezi moje nová slůvka patří především TOTO (to používám často k tomu, abych mamince ukázala, že chci právě její mlíčko, nebo abych rodičům sdělila, s čím přesně si právě teď chci hrát), JO, NÓ, TÁTO, MÁMO a taky umím kousek jedné básničky: MÁMO, TÁTO, v komoře je (to musí říct mamka nebo taťka) MYŠ (to zatím v mém podání zní spíš jako Š). Slova jako BÁ (bác), OP (hop), BE (ble), MÁMA, TÁTA, DĚDA (někdy spíš DĚDĚ), BÁBA, ŇAMŇAM, HAM, AUTO, CO TO JE, KDE JE, TADY JE (často ráda zkracuji na TA) a různé zvuky zvířat používám mnohem častěji než dřív. BÁ vykřiknu vždycky, když někomu něco spadne, OP když vidím míček a BE je všechno špinavé (moje použitá plínka především), Když po mně někdo chce, abych řekla Anežka, říkám JÁ (je to jednodušší). Taky už umím sama jíst lžičkou, večerní kašičku nebo třeba jogurtek už jím úplně sama. Ježíšek mi přinesl krásný talířek se Lvím králem a do něho mi teď rodiče dávají skoro všechno (postupně, ne všechno dohromady samozřejmě). Když jsem se vrátila z nemocnice, moc jsem toho nejedla. Naučila jsem se hlavně na sladké (to hlavně u babičky v Jablonci), rodiče mi do všeho možného sladkého míchali antibiotický sirup a pak takový prášek proti průjmu. Teď už to všechno jím ochotně i bez sladkého, už jsem několik dní neměla ani kousek cukroví nebo sušenku. Zase jsem začala mít ráda bílý jogurt, chleba s Almette nebo plátkovým sýrem, čerstvou zeleninu s Almette, rýžovou kašičku, polévky a masozeleninové směsi. Pití mi pořád dělá trochu potíže, bez šťávičky nevypiju skoro nic. Ale musím teď hodně pít, tak rodičům nic jiného nezbývá než mi to aspoň trochu osladit. Sladkého mi moc nedopřejí, tak aspoň ta sladká pití jsem si vybojovala .
Hraju si teď moc ráda s legem (hlavně mě baví vysypat kostičky z té velké umělohmotné krabice a líbí se mi, jak se pak všechno válí všude po obýváku, taky ráda stavím na sebe všechny malé kostičky a tak mi vznikne vysokánský komín), dřevěnými kostkami, ráda si čtu knížky (sama nebo s rodiči, nejradši mám Červenou Karkulku, ale asi to brzy změním, protože mamka ji už zná nazpaměť, takže u toho může dělat i různé věci a nedívat se přitom do knížky, a to mi moc nevyhovuje). Mám taky několik knížek s puzzle dílky, a ty se už snažím dávat, kam patří. Taky ráda kreslím, nejradši propiskou a rozhodně ne na čistý papír. Baví mě vyndávat oblečení z batůžku, navlékat si čepičku nebo čelenku nebo něco vysypávat ze sáčků a pak to tam zase rovnat zpátky. Kelímky už umím rychle postavit na sebe do věže, někdy mi přitom věž spadne, hlavně když ji stavím třeba na křesle nebo gauči, a to se pak pořádně vztekám. Pořád ráda ovládám věž knoflíky na ní, ale to mi rodiče už moc nedovolují, protože věž v poslední době trochu blbne. Na televizi jsem si taky už dlouho pořádně nesáhla. Zato jsem se naučila trochu složit moji skládací jídelní židličku. A když mamce zvoní telefon, hned volám TÁTA, aby věděla, kdo to je (jen je mi někdy divné, že jí telefon zvoní, i když je táta s námi doma. Ale nikdy nevíte..)
Spát chodím přes den většinou jednou, jen když ráno vstanu brzy (tj kolem sedmé), usínám dopoledne i odpoledne. Normálně vstávám po osmé (mamka mě teď musí nejpozději v půl deváté budit, aby mi dala antibiotikum), přes den spím tak od jedné do tří, někdy ale třeba i přes 3 hodiny. Večer usínám kolem deváté (dřív to moc nejde, v osm beru antibiotika a pak ještě prášek proti průjmu, a na ten musíme čekat aspoň půl hoďky po antibiotikách). V noci spím většinou bez přerušení, někdy si vyžádám ještě mlíčko od maminky. Můj denní jídelníček se od toho z minulého měsíce moc nezměnil (tedy až na ten týden, co jsme byly v nemocnici, to jsem toho moc nejedla, ale aby taky jo, když tam vařili úplně jinak než mamka a hlavně to moc nebylo pro tak malé děti jako já. Když už jsem něco snědla, tak to byla spíš mamčina porce, dostávaly jsme totiž každá něco jiného). Jen jsme zaměnili pořádí kašička - koupání. Asi si domyslíte proč, zvlášť když už víte, že se krmím sama.
Pořád ještě nemáme připojení k internetu, takže můžu psát a posílat svoje fotky jen když je doma táta a připojuje se přes telefon nebo co (tomu já teda moc nerozumím). Proto od nás teď nemáte moc zpráv.
Mějte se moc hezky a doufám, že se v tomto novém roce brzy uvidíme.
Vaše Anežka