23 měsíců
2. 4. 2008
Tento měsíc byl ve znamení
nočníku. Skamarádila jsem se s ním natolik, že často nechci plínku a
raději bych na něm trávila třeba i hodiny. Po každém úspěchu si
nezapomenu zatleskat nebo říci význámné JÉ, dokonce už ani nevyžaduji
lentilky, hlavně že mě všichni přítomní pochválí. A když se mi povede
BOBE (=bobek), upozorním na něj úžasným vítězným pohledem a pohlazením
nočníčku. Několikrát jsem si o nočník i sama řekla, ne vždy se nám s
mamkou ale povede to stihnout.
Kromě tohoto ne nevýznamného pokroku jsem se zdokonalila i v mluvení. Dokonce jsem už vytvořila svoji první pořádnou větu TO JE PÁN a pokud něco hledám, už neříkám jen KDE JE, ale přidám i to, co hledám (KDE JE DĚDA..). Hra na schovávanou je teď u mě na denním pořádku. Každou chvíli něco schovám (třeba i svoji ručičku mezi stránky knížky) a volám KDE JE? Dalšími novými slovy jsou M-M (méďa), PIPI (paní), DI SÓ (kde jsou), KETE (krtek), HAJÍ, ŤAP-ŤAP-ŤAPÍ, PAPA (panenka), Á (pití), HAŠI (židle), SEŠI (sešit), OBO (robot), ŠÁŠA, MIMI (miminko, malé dítě), BEBÍ. Babičce říkám MIMI a slovu BE přibyly další významy (koště, odpadky, popeláři, smetí..). Asi nejroztomilejší je moje ŇAM-ŇAM-ŇAMI (to asi překládat nemusím..). A nejvetší změnou je asi to, že už umím říct, jak se jmenuji. Už neříkám jen JÁ, ale vím, že se jmenuju ÁŇA nebo ŇÁŇA. Teď o víkendu jsem rodičům vysvětlila, že mají dvě holčičky. Hodnou ÁŇU a zlobivou ŇÁŇU. A já vždycky moc dobře vím, která je zrovna doma. Většinou ta hodná ÁŇA odchází ráno s tatínkem do práce a mamce doma zůstane ŇÁŇA.
Taky už umím sama chodit do schodů, nahoru i dolů jdu úplně sama, pokud schody nejsou moc vysoké. Velký podíl na tom má určitě i trénink na cvičení, jedním z několika "stanovišť" jsou i bedýnky poskládané podobně jako stupně vítězů a na nich se to učí parádně. Krom toho je tělocvična v suterénu, takže se tam chodí po schodech a po cvičení zase po schodech nahoru. Na cvičení je to pořád super. Minulý týden jsme tam jít nemohly, protože jsme byly v Jablonci a ve čtvrtek na kontrole na kardiologii, ale včera jsem téměř sama vylezla po žebřinách až nahoru a účastnila jsem se mnohem více společných aktivit, dokonce jsem ani chvilku neblbla na žíněnce jako dříve, a už jsem se i na konci účastnila soutěží v běhu.
Tento měsíc jsem taky objevila, že stolička se dá použít nejen k tomu, abych dosáhla do umyvadla a mohla si tak úplně sama umýt ruce (zvládám pustit vodu, namydlit si ruce, umýt si je vodou a pak si je i utřít), ale že se s její pomocí dostanu do výšek, kam normálně nemůžu. To bystě nevěřili, co všechno se dá k tomuto účelu použít a že někdy stačí dostat se výš jen o pár centimetrů. No a taky už umím otevřít dveře za kliku, ale to mi rodiče zatrhli tím, že většinu klik otočili o 90°. Nechali mi jen tu do mého pokojíčku.
Knížky mám stále moc ráda, nechávám si je číst několikrát po sobě, ale během dne jich několik vystřídám, teď mám nejradši Domeček plný koleček, Sněhurku, Kocoura v botách nebo Kuřátko a obilí. A samozřejmě Brousek pro tvůj jazýček, z ní umím už několik básniček (s nimi mi ale musí někdo trochu pomoct). Dřevěné puzzle se zvířátky už skládám téměř suverénně, jen pokud je poblíž někdo z rodičů, tak si nechám s některými zvířátky pomoct. Ale pokud jsem na to sama, umím složit puzzle celé sama. Vkládaček mám naštěstí několik, ty jednodušší mě už tolik nebaví, protože vím, kam které kostky patří. Pletou se mi hlavně čtverečky s obdélníčky.
Venku si ráda hraju na písku, vozím svůj kočárek nebo odrážedlo zajíčka, házím si s míčkem nebo do něj kopu, kloužu se na klouzačce nebo se houpu. Ale taky moc ráda chodím jen tak sama bez kočárku. Když mamce řeknu ŤAP-ŤAP-ŤAPÍ, tak už ví, že chci ven z kočárku, zatímco ŤAP,ŤAP znamená, že někde poblíž jde pejsek. Taky jsme už s mamkou byly několikrát na kole. Je to velká paráda, vítr mi krásně fouká do tváří a za malou chvilku se dostaneme i hodně daleko. Mám prima sedačku a přilbu, vypadám jako malý závodník. A všechno se nám to vejde do komory v bytě, takže když se mamka rozhodne, že pojedem na kolo, stačí nám chvilička a jsme připravené. Nadšené jsme byly především z velkého výletu k Vltavě. Je tam nádherná cyklostezka, auta tam skoro nejezdí, takže mě mamka nechala i chvíli ťapat. Super bylo hlavně to, že jsem měla výhled na vláčky i letadla. Cesta domů nahoru do kopce byla náročnější, ale zvládly jsme to. Velkou část jsme vyjely a ten nejhorší úsek mamka vytlačila. Za tu nádheru dole to ale stálo. Taťku už jsme na kolo taky vytáhly..
O mém stravování napíšu jen to, že se mamce teď docela daří do mě dostat alespoň decku umělého mlíčka denně. Dneska to ani nezkoušela, protože mám pořádný kašel, tak mě nechce moc zahleňovat. Pořád mě kojí, ale teď právě snižuje denní dávku ze dvou kojení na pouhé jedno kojení denně. Ale zatím to vypadá, že to žádné drama nebude, když jsme byli v Jablonci, ani jsem si nevzpomněla, že bych potřebovala nakojit. Já přece vím, že už jsem velká holka a mlíčko od maminky pijí hlavně miminka. Tento poslední měsíc si to ještě pořádně užiju a pak se s nakojeným mlíčkem rozloučím. Papám ráda mléčné výrobky (hlavně jogurty a Almette), ovoce (nejvíc asi jahůdky), maso i zeleninu, většinou sním i čočku nebo tuňáka na chlebu.
Spím pořád tak nějak stejně, ráno se budím kolem osmé, odpoledne usnu podle toho, kdy mě mamka uloží (v jednu, ve tři..) a spím třeba i čtyři hodiny. Večer usínám kolem deváté taky v pohodě a sama v postýlce. Potřebuji k tomu jen dudlíček, plyšového méďu a dvě lištičky. Když se probudím, většinou pak ještě nějakou dobu (třeba i hodinu) ležím v postýlce a broukám si, nakonec vyházím všechny věci z postýlky (plyšáky, peřinku, polštářek, dudlíček) a zavolám si rodiče.
Jsem prostě úžasná holčička, ale vztekat se taky umím, nemyslete si. Když mě to popadne (a bývá to celkem často), buď si lehnu na zem a řvu nebo se hodně zakloním a ječím. Někdy taky podupuji dokolečka. Mamka často ani neví, co chci a já zapomínám, že když si řeknu hezky a poprosím, nemusím se pak ani vztekat. Asi si dovedete představit, jak jsem pak roztomilá (hlavně když se mi podobná scéna povede v supermarketu nebo někde na hřišti).
Všechny vás moc zdravím.
Vaše Anežka
Kromě tohoto ne nevýznamného pokroku jsem se zdokonalila i v mluvení. Dokonce jsem už vytvořila svoji první pořádnou větu TO JE PÁN a pokud něco hledám, už neříkám jen KDE JE, ale přidám i to, co hledám (KDE JE DĚDA..). Hra na schovávanou je teď u mě na denním pořádku. Každou chvíli něco schovám (třeba i svoji ručičku mezi stránky knížky) a volám KDE JE? Dalšími novými slovy jsou M-M (méďa), PIPI (paní), DI SÓ (kde jsou), KETE (krtek), HAJÍ, ŤAP-ŤAP-ŤAPÍ, PAPA (panenka), Á (pití), HAŠI (židle), SEŠI (sešit), OBO (robot), ŠÁŠA, MIMI (miminko, malé dítě), BEBÍ. Babičce říkám MIMI a slovu BE přibyly další významy (koště, odpadky, popeláři, smetí..). Asi nejroztomilejší je moje ŇAM-ŇAM-ŇAMI (to asi překládat nemusím..). A nejvetší změnou je asi to, že už umím říct, jak se jmenuji. Už neříkám jen JÁ, ale vím, že se jmenuju ÁŇA nebo ŇÁŇA. Teď o víkendu jsem rodičům vysvětlila, že mají dvě holčičky. Hodnou ÁŇU a zlobivou ŇÁŇU. A já vždycky moc dobře vím, která je zrovna doma. Většinou ta hodná ÁŇA odchází ráno s tatínkem do práce a mamce doma zůstane ŇÁŇA.
Taky už umím sama chodit do schodů, nahoru i dolů jdu úplně sama, pokud schody nejsou moc vysoké. Velký podíl na tom má určitě i trénink na cvičení, jedním z několika "stanovišť" jsou i bedýnky poskládané podobně jako stupně vítězů a na nich se to učí parádně. Krom toho je tělocvična v suterénu, takže se tam chodí po schodech a po cvičení zase po schodech nahoru. Na cvičení je to pořád super. Minulý týden jsme tam jít nemohly, protože jsme byly v Jablonci a ve čtvrtek na kontrole na kardiologii, ale včera jsem téměř sama vylezla po žebřinách až nahoru a účastnila jsem se mnohem více společných aktivit, dokonce jsem ani chvilku neblbla na žíněnce jako dříve, a už jsem se i na konci účastnila soutěží v běhu.
Tento měsíc jsem taky objevila, že stolička se dá použít nejen k tomu, abych dosáhla do umyvadla a mohla si tak úplně sama umýt ruce (zvládám pustit vodu, namydlit si ruce, umýt si je vodou a pak si je i utřít), ale že se s její pomocí dostanu do výšek, kam normálně nemůžu. To bystě nevěřili, co všechno se dá k tomuto účelu použít a že někdy stačí dostat se výš jen o pár centimetrů. No a taky už umím otevřít dveře za kliku, ale to mi rodiče zatrhli tím, že většinu klik otočili o 90°. Nechali mi jen tu do mého pokojíčku.
Knížky mám stále moc ráda, nechávám si je číst několikrát po sobě, ale během dne jich několik vystřídám, teď mám nejradši Domeček plný koleček, Sněhurku, Kocoura v botách nebo Kuřátko a obilí. A samozřejmě Brousek pro tvůj jazýček, z ní umím už několik básniček (s nimi mi ale musí někdo trochu pomoct). Dřevěné puzzle se zvířátky už skládám téměř suverénně, jen pokud je poblíž někdo z rodičů, tak si nechám s některými zvířátky pomoct. Ale pokud jsem na to sama, umím složit puzzle celé sama. Vkládaček mám naštěstí několik, ty jednodušší mě už tolik nebaví, protože vím, kam které kostky patří. Pletou se mi hlavně čtverečky s obdélníčky.
Venku si ráda hraju na písku, vozím svůj kočárek nebo odrážedlo zajíčka, házím si s míčkem nebo do něj kopu, kloužu se na klouzačce nebo se houpu. Ale taky moc ráda chodím jen tak sama bez kočárku. Když mamce řeknu ŤAP-ŤAP-ŤAPÍ, tak už ví, že chci ven z kočárku, zatímco ŤAP,ŤAP znamená, že někde poblíž jde pejsek. Taky jsme už s mamkou byly několikrát na kole. Je to velká paráda, vítr mi krásně fouká do tváří a za malou chvilku se dostaneme i hodně daleko. Mám prima sedačku a přilbu, vypadám jako malý závodník. A všechno se nám to vejde do komory v bytě, takže když se mamka rozhodne, že pojedem na kolo, stačí nám chvilička a jsme připravené. Nadšené jsme byly především z velkého výletu k Vltavě. Je tam nádherná cyklostezka, auta tam skoro nejezdí, takže mě mamka nechala i chvíli ťapat. Super bylo hlavně to, že jsem měla výhled na vláčky i letadla. Cesta domů nahoru do kopce byla náročnější, ale zvládly jsme to. Velkou část jsme vyjely a ten nejhorší úsek mamka vytlačila. Za tu nádheru dole to ale stálo. Taťku už jsme na kolo taky vytáhly..
O mém stravování napíšu jen to, že se mamce teď docela daří do mě dostat alespoň decku umělého mlíčka denně. Dneska to ani nezkoušela, protože mám pořádný kašel, tak mě nechce moc zahleňovat. Pořád mě kojí, ale teď právě snižuje denní dávku ze dvou kojení na pouhé jedno kojení denně. Ale zatím to vypadá, že to žádné drama nebude, když jsme byli v Jablonci, ani jsem si nevzpomněla, že bych potřebovala nakojit. Já přece vím, že už jsem velká holka a mlíčko od maminky pijí hlavně miminka. Tento poslední měsíc si to ještě pořádně užiju a pak se s nakojeným mlíčkem rozloučím. Papám ráda mléčné výrobky (hlavně jogurty a Almette), ovoce (nejvíc asi jahůdky), maso i zeleninu, většinou sním i čočku nebo tuňáka na chlebu.
Spím pořád tak nějak stejně, ráno se budím kolem osmé, odpoledne usnu podle toho, kdy mě mamka uloží (v jednu, ve tři..) a spím třeba i čtyři hodiny. Večer usínám kolem deváté taky v pohodě a sama v postýlce. Potřebuji k tomu jen dudlíček, plyšového méďu a dvě lištičky. Když se probudím, většinou pak ještě nějakou dobu (třeba i hodinu) ležím v postýlce a broukám si, nakonec vyházím všechny věci z postýlky (plyšáky, peřinku, polštářek, dudlíček) a zavolám si rodiče.
Jsem prostě úžasná holčička, ale vztekat se taky umím, nemyslete si. Když mě to popadne (a bývá to celkem často), buď si lehnu na zem a řvu nebo se hodně zakloním a ječím. Někdy taky podupuji dokolečka. Mamka často ani neví, co chci a já zapomínám, že když si řeknu hezky a poprosím, nemusím se pak ani vztekat. Asi si dovedete představit, jak jsem pak roztomilá (hlavně když se mi podobná scéna povede v supermarketu nebo někde na hřišti).
Všechny vás moc zdravím.
Vaše Anežka