33 měsíců
2. 2. 2009
Celý leden jsem vydržela bez dudlíčku. Občas si na něj ještě vzpomenu a hůř se mi bez něj usíná, ale už ho nahradí jeden z mých desítek plyšáků. Na prvním místě žebříčku oblíbenosti plyšáků se neustále střídá asi desítka z nich.
Na konci ledna jsem opět bojovala se zánětem spojivek a jak řekl pan doktor z dětského očního oddělení v Motole, měla jsem v očičkách zoologickou zahradu. Bez antibiotik se to bohužel neobešlo. Ale naštěstí jsem nemusela znovu na průplach slzného kanálku. Ovšem nechat si kapat 5x denně antibiotika do očička bylo pro mě utrpení. A ta spotřeba lentilek za statečnost!
V jesličkách jsem se naučila spoustu dalších básniček především se zimní tématikou. Cestou z jesliček domů se je snažím naučit celý autobus MHD. Žádný ze spolucestujících zatím neprotestoval, ale ne všichni se na mě blaženě usmívají . Kromě básniček si občas ráda zahraju na malé dětské pianko nebo zatancuju. CDčko Tancovala žížala je stále moje nejoblíbenější a dokonce zvládám s dětmi na něm i zpívat. Občas jsou rychlejší než já, ale mně to nevadí a vždycky si nějak poradím. Jeden lednový čtvrtek mě babička vzala po delší době zase na cvičení a představte si, moje teta cvičitelka si mě pamatovala a dokonce poznala, že jsem ostříhaná. To je asi za poslední měsíc u mě největší změna. Mamce už došla trpělivost a protože jsem se nerada česala a culíčky a sponky jsem strpěla maximálně dvě minuty, rozhodla se mě ostříhat. Bála se víc než já, trvalo jí to půl dne, ale nakonec jsme to obě zvládly. Na rozdíl od tatínka, který moje vlásky skoro oplakal . Ale na rozdíl od panenek, které maminka ostříhala jako malá, moje vlásky snad brzy dorostou a takhle mi aspoň pořád nepadají do pusinky. A maminka už si brousí nůžky na tatínkovy vlásky .
Ve středu máme zápis do školky, ale my ještě nevíme, jestli se tam dostaneme, protože jsme s mamkou obě tak trochu nemocné. Ale minulý týden jsem se v jedné školce byla podívat s tatínkem a ani se mi nechtělo domů. A už delší dobu okukuju krásné průlezky a klouzačky venku na zahradě a těším se, že si na nich budu brzy taky hrát. Teď už snad umím všechno, co je do školky potřeba - umím se najíst, obléknout, svléknout i přezout většinu svých bot úplně sama. Mluvím také čímdál líp a někdy se rodiče až diví, co všechno jsem schopná říct. (TATÍNKU VSTÁVEJ, UŽ JE RÁNO. NEMÁM CHUŤ. JÁ MÁM SVOJI MAMINKU A TATÍNKA. JÁ CHCI MOKRÝ KAPESNÍČEK PROTOŽE JSOU PANENKY POKAKANÉ. UŽ JE TMA TMOUCÍ, ZA CHVÍLI PŘIJDE TATÍNEK. JÁ UŽ VŮBEC NEPOTŘEBUJU DUDLÍČEK PROTOŽE JSEM HO DALA JEŽÍŠKOVI ABY HO DAL MALÝM DĚTEM, JÁ UŽ JSEM VELKÁ HOLKA.JÉ VENKU JE SNÍŽEK MŮŽU NA BOBÍČKA. JÁ SE NEBUDU VŮBEC VZTEKAT, MAMINKA MĚ BUDE ROZUMĚT..)
Doma v předsíni roste výstavka mých výtvarných děl, která si nosím z jesliček domů. Takže pokud to u nás znáte a nelíbí se vám naše všední bílá předsíň, možná se už při příští návštěvě budete divit! Po návratu z jesliček se moc ráda dívám na Kouzelnou školku, kde zrovna běží Matýsek a já se po každém dílu snažím nakreslit vše, co nás Matýsek učil. A když se mi to nedaří, požaduji to po mamince, která už ví, že se na Matýska musí dívat se mnou, aby věděla, jak přesně se to či ono maluje. Taky moc ráda kreslím prstíčkovýma barvičkama. Poprvé jsem se dost rozvášnila, že jsem skončila rovnou ve vaně. Jinak doma moc ráda a téměř bez přestávky stelu panenkám a uspávám je, pokud mají nudle, tak je chodím vysmrkat nebo jim utírám pokakaný zadeček a oblékám jim plínku. Já sama už plínky potřebuju jen na dlouhé výlety, protože jsem ochotná čůrat pouze do nočníčku. Ale jinak už jsem přes den i v noci bez plen.
Moc vás všechny zdravím a těším se, že za námi brzy přijedete.
Vaše Anežka